Když se probouzíš s tlakem v hrudi dřív než tě vzbudí budík, není to selhání. Je to jen realita toho dne.
Stává se mi to častěji, než bych chtěl přiznat. Otevřu oči a první, co vnímám, není světlo za závěsy ani zvuk z ulice, ale tíha uprostřed hrudníku. Jako kdyby tam někdo přes noc usadil kámen a teď čeká, co s tím udělám. V hlavě mi zase jedou výčitky, jaký jsem co jsem udělal špatně, co jsem naopak neudělal a kolik práce nestíhám. Rozhodnu se ale prostě ležet a říct si nahlas nebo potichu: ano, dnes je to takhle. Není to kapitulace. Je to první krok k tomu, abych ten den vůbec dokázal žít.
Stres hlavně pramení z toho, že nejednáš ve věci, kterou máš alespoň částečně pod kontrolou… vzniká z ignorování věcí, které bys ignorovat neměl. Nevzniká z tvrdé práce
Jeff Bezos – CEO Amazon
Nezvedám se hned. Ležím ještě chvíli a vnímám, co všechno mě bolí. Ramena sevřená do sebe, čelist zaťatá, dech mělký jako bych celou noc plaval pod vodou. Zkouším pět nádechů nosem, pomalu, a výdechy o trochu delší. Není to zázrak a nečekám, že se všechno spraví. Ale těch pár vteřin, kdy vědomě dýchám, mi připomene, že existuju tady a teď, ne jenom v té smyčce strachu, která mi hraje v hlavě od chvíle, co jsem se probudil. Dech je vlastně nástroj, který používám zdaleka nejčastěji ve svém životě.
Pak sundám nohy z postele a postavím je na zem. Studená podlaha. Úplně konkrétní, úplně přítomná. Bosé chodidla na plovoučce mi říkají: tohle je skutečnost, ne projekce toho, co možná přijde. Vstávám, jdu k oknu a otevřu ho dokořán. I když je ráno šedivé a venku pět stupňů. Chlad mi sjede po tváři a rázem jsem tady. Jen tady, v téhle místnosti, v téhle chvíli. Moc přítomného okamžiku.
Jdu do koupelny a opláchnu si obličej studenou vodou. Nepočítám kolikrát, jen nechám vodu téct přes tvář, cítím kapky na řasách, cítím, jak mi studená vlhkost stéká za límec trička. Není to rituál. Je to jen malý reset nervového systému, který se rozbouchal dřív, než jsem vůbec vstoupil do dne. Dívám se do zrcadla a neočekávám, že uvidím někoho jiného. Vidím sebe, unavenýho, vyplašenýho, ale tady. Vždycky si vzpomenu jak AI generovala obrázky s chlapem: 35 year – high cortisol level. Tak nějak to někdy vypadá.
Někdy v tu chvíli trvá něco jako minuta nebo dvě ticha. Prostě stojím a nic nedělám. Není to meditace, jak ji znám z appek nebo kurzů. Je to spíš jako když se zastavíš a zkusíš si připomenout, že nejsi v tom sám. Nemusím to pojmenovávat, nemusím to vysvětlovat. Prostě si v duchu říkám: jsem tady. A Ty taky. Není to prosba o zázrak. Je to jen tiché uznání, že nejsem opuštěný uprostřed prázdnoty, i když se to tak někdy cítím.
Pak se zkusím pohnout. Žádný hardcore trénink, žádná výdrž. Využívám k tomu masážní válec co mám doma. Lehnu si na něj a trochu ,,prokřupu“ záda. To úplně bohatě stačí k tomu abych se trochu probudil a hlavně dal kopanec té mojí náladě.
Pak udělám něco teplého do dlaní. Moka konvička na plotně nebo čaj v oťukaným hrnku. Držím to v rukou a cítím teplo, jak proniká do kůže. Někdy stačí teplá sprcha, kde prostě stojím pod proudem a nechám vodu lézt po zádech. Nic z toho není biohacking. Je to jen snaha dát nervovému systému signál, že je v bezpečí, i když se mi v hlavě točí tisíc scénářů toho, co všechno se dnes může pokazit.
Potom si vezmu sešit a napíšu tři krátké věty…. Ne tohle fakt nedělám a nikdy jsem v tom neviděl smysl. V čem ale vidím hloubku a pokládám to za největší zázrak je to, že si sednu a na sílu si zkusím vzpomenout na věci za které můžu být vděčný. A začnu si to nahlas uvědomovat. Můžu chodit, můžu vidět, cítit, jíst. Tohle zní jako totální klišé ale není to samozřejmost. Když začneš tohle praktikovat, uvidíš jak to ten nasranej mozek začne štvát a něco uvnitř se začne měnit.
A teď to nejdůležitější: Je mi 35 a jsem v mega produktivním věku potřebuju pracovat ale v hlavě mám milión úkolů a nápadů co všechno musím udělat. Věřím, že právě z toho pramení obrovská dává stresu, kterou prožívám. Potřebujete tedy na to jít maximálně chytře a to tak, že začnete dělat úkol po úkolu a dokud neuděláte ten jeden na další nepřeskakujete. Je to o tom uniknout z pasti „všechno nebo nic“, která mě paralyzuje vždycky, když si myslím, že musím zvládnout úplně všechno najednou. To že si pomalu odškrtáváte oddělanou práci z vás pokaždé osvobodí od dávky stresu – jak říkal Jeff Bezos.
A pak jdu dál. Bez velkých očekávání. Vím, že některá rána nebudou zázračná. Že se neprobudím a najednou všechno bude v pohodě. Ale vím taky, že i když je ráno temné a těžké, můžu v něm udělat pár drobných věcí, které mi připomenou, že život je dar, i když ho právě teď necítím. Důstojnost není v tom, že jsem v sedm patnáct ráno superhrdina. Důstojnost je v tom, že i přes strach zůstávám tady a dělám, co můžu. A že i to stačí. Dneska to zvládneš.
