Někdy se modlíš a jediná odpověď je žádná… Jen ticho.
Pamatuji si nespočet situací, kdy jsme se s mým kolegou se kterým jsem měl byznys snažili hledat Boží vůli v tom co děláme a nespočetně krát jsme klečeli oba dva na kolenou a volali na modlitbách k Bohu. Jediná odpověď které se nám dostávalo, bylo naprosté nic. Nula. Bůh nám zkrátka neodpovídal. Jakoby to nestačilo, po vydatných modlitbách jsme otevírali bibli ve snaze získat alespoň nějakou naději, nějaký směr, něco. Ale výsledek byl takový, že jsme často naráželi snad ty nejméně zajímavé verše, jako jsou rodokmeny, apod. V téhle situaci bychom od ateisty dostali naprostý stěr. Nebylo na to co říct.
V těch nejtěžších situacích v mém životě jsem zkrátka kolikrát Boha vůbec neslyšel.
„Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“
Král David
Ticho neznamená, že tě Bůh trestá
Boží ticho není důkaz Jeho nepřítomnosti. Ale v momentě, kdy ho zažíváš, tohle vědomí nepomáhá – chápu tě. Cítíš se opuštěný. A biblické příběhy o lidech, kteří čekali roky na Boží odpověď, ti připadají jak vzdálené legendy, ne jako mapa pro tvůj úplně konkrétní pondělní večer, kdy znovu nevíš, jestli má smysl se vůbec modlit.
David to znal. V Žalmu 13 píše: „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ (Žalm 13,2) Nezačíná teologickým výkladem. Začíná otázkou, ve které jde cítit bolest. A Písmo tu bolest nezamlčuje, necenzuruje ji, neskrývá ji pod zbožnou masku. David říká nahlas to, co my šeptáme do polštáře: kde jsi? Proč mlčíš? Už tě nevidím.
A Ježíš sám na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27,46) Pokud Syn Boží prožil opuštěnost, pak ji můžu prožívat i já. A není to hřích. Je to lidské.
Ale David neskončí u otázky. Na konci žalmu říká: „Já však doufám v tvé milosrdenství, mé srdce jásá, žes mě zachránil. Hospodinu chci zpívat, neboť mi prokázal dobro.“ (Žalm 13,6) Nevíme, jestli se něco změnilo venku. Ale něco se změnilo v něm. Naděje se nerodí z důkazů. Rodí se z rozhodnutí důvěřovat navzdory absenci důkazů.
Čekání jako duchovní cvičení
Nikdo z nás nechce čekat. Chceme odpovědi teď. Chceme, aby se Bůh ukázal jasně, slyšitelně, okamžitě. A když se tak nestane, začneme pochybovat o všem – o Něm, o sobě, o tom, jestli vůbec něco z toho má smysl. Existuje vůbec Bůh?
Ale Písmo mluví o čekání jako o nezbytné součásti víry. Prorok Izaiáš říká: „Kdo skládá naději v Hospodina, nabývá nové síly. Vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izaiáš 40,31) Všimni si toho pořadí: nejdřív čekání. Pak síla. Ne naopak.
Čekání nás učí, že nejsme pány svého života. Že nemůžeme vynutit Boží odpověď. Že důvěra znamená říct: nevím, co bude, ale zůstanu. I když nevidím a necítím. I když mi to připadá totálně absurdní.
Pamatuju si ten den, kdy jsem s naprostou vírou vyznal Bohu, že mu důvěřuju nehledě na to jestli mi zřetelně odpovídá, nebo ne. Byl to den, kdy jsem se rozhodl nebrat vůbec v potaz moje pocity a to co prožívám v duchovní sféře a zkrátka jsem s pomyslnou páskou na oči začal padat dozadu ve víře, že mě dole někdo chytí. Od té doby se něco změnilo. Z nenadání mi od prvního dne začali volat klienti, kteří se mi během 4 let neozvali ani jednou. Bylo to zvláštní. Neměl jsem nad tím kontrolu. Řídil to On…
To, že teď zrovna možná necítíš Boha prožíváme všichni. Ale on je u tebe.
Modlitba v situaci odkud nevidíš úniku:
Bože,
nevidím Tě. Neslyším Tě. A bojím se, že mě neslyšíš Ty.
Ale i teď, uprostřed temnoty, se držím ne vlastní síly, ale Tvého slibu, že jsi tady.
Nauč mě čekat. Nauč mě důvěřovat. A když už to nezvládnu, přines někoho, kdo mě podrží.
Amen.
