Starší lidé mluví jinak. Nemají potřebu soutěžit. Nemají potřebu ti dokázat, že jsou úspěšní. Mluví o lásce, kterou dali nebo nedali. O čase, který nechali projít prsty. O rodině. O víře. O smrti, která už není vzdálený pojem. A o radosti z obyčejných věcí – z ranního světla za oknem, z dotyku ruky, z toho, že jsou tady.
Všiml jsem si, že když poslouchám starší lidi, nepovídají o kariéře. Nepovídají o tom, kolik vydělali nebo jakou měli pozici. Občas to zmíní, ale nezdůrazňují to. Spíš řeknou něco jako: „Jo, měl jsem práci. Byla dobrá. Ale kdybych si mohl vybrat znovu, pracoval bych míň a byl doma víc.“ Nebo: „Vydělával jsem dobře. Ale co mi to je teď?“.
Starší lidé ti řeknou pravdy, které my nechceme slyšet. Protože my ještě věříme, že máme čas. Že to stihneme.
Napsal život sám
Oni už vědí, co v životě litují a čeho nelitují. Litují promarněného času. Litují slov, která neřekli. Litují objetí, která nedali. Litují večerů, kdy byli v práci místo doma. Litují toho, že spěchali životem místo aby ho žili. A nelitují, že nesplnili nějaký kariérní cíl. Nelitují, že nekoupili větší dům nebo dražší auto. Nelitují, že nevydělali víc.
Když se posadíš a posloucháš, zjistíš, že honba za výkonem a penězi je často slepá ulička. Ne že by peníze nebo práce byly špatné. Ale nejsou to ony, co na konci zůstává. Co zůstává, je láska. Přítomnost a obyčejné věci, kterým jsme nevěnovali pozornost, protože jsme pořád někam spěchali.
Starší lidé ti řeknou pravdy, které my nechceme slyšet. Protože my ještě věříme, že máme čas. Že to stihneme. Že až budeme mít dost peněz, tak začneme žít. Až budeme mít dobrou pozici, tak si odpočineme. Až dokončíme ten projekt, tak se věnujeme rodině. A oni nám říkají: ne, nebude to tak. Protože my jsme si to taky říkali. A teď už víme, že to byla iluze.
Mluví o smrti jinak než my. Ne se strachem, ale často s klidem. Jako by věděli, že je to prostě součást. Že smrt není nepřítel, ale realita, se kterou se loučí každý den. A právě proto vidí život jasněji. Protože vědí, že není nekonečný a že každý den je dar. Každé ráno, když otevřou oči, je důvod k vděčnosti.
Pokud ti ubude čas, změní se všechno.
Oni už nemají potřebu mít víc. Vážní si malých věcí. Že ráno vstali, udělali si čaj, že vidí slunce. nebo že jim někdo zavolal. To je všechno, co potřebují. A my máme všechno tohle taky. Ale nevšímáme si toho. Protože se díváme v jednom kuse někam jinam. Pořád se díváme dopředu, na to, co ještě nemáme. A přehlížíme, co tu je.
Starší lidé sedí na lavičkách. Dívají se na lidi, stromy a mraky a je jim dobře. Zkuste si k nim někdy přisednout. Chvíli nám trvá, než se zastavíme. Protože naše hlava pořád běží někam jinam. Řešíme práci, peníze, plány, termíny. A oni sedí a koukají na mrak, jak se pomalu posunuje po obloze. A po chvíli nám dojde, že oni to umí a my ne. Oni už vědí, co je důležité. A my si pořád myslíme, že je důležité něco jiného.
Možná proto je důležité s nimi mluvit. Proto, abychom slyšeli historky a proto, abychom viděli, kam směřujeme. Abychom viděli, co na konci cesty zůstane důležité. A co ne. Oni už prošli tou cestou, kterou my teprve jdeme. A nabízejí nám pohled, který sami ještě nemáme.
Nejde o to stihnout víc. Jde o to vidět to, co už máme. Starší lidé nám tohle umí připomenout. Nemusí nic říkat. Stačí, že jsou tady a že žijí pomalu. Že si všímají maličkostí a vědí, co je opravdu důležité. Můžeme si k nim můžeme sednout. A naučit se to taky.
Chtěl bych tady zmínit shoutout pro kluky, co se rozhodli zpovídat staré lidi a ptají se jich na životní moudrost. Ten jejich účet je absolutní ZLATO v dnešní době. Mrkněte na to https://www.instagram.com/thelifedocc/
